Euroobčanství, aneb ideologie zítřka?

Minulý týden se nesl v znamení jazyka a národnosti, které nechtěně tvoří i mou identitu. V sobotu jsem surfovala na netu a zkoumala, jestli bych se mohla rekvalifikovat. Našla jsem si stránky diplomatické akademie v Praze a bohužel, znovu jsem natrefila na „exkludaci“ díky mé státní příslušnosti – asi bych se měla vdát za Čecha, když tady chci žít. Co se slovenské diplomatické akademie týče, její stránky jsem nenašla, ačkoli jsem hledala vytrvale. Nakonec mě to dovedlo na stránky vídeňské akademie, která nepřihlíží k žádné státní příslušnosti, za to přihlíží na peníze, takže rekvalifikace na diplomatku se zřejmě v nejbližší době konat nebude. Takže to byl malý úvod a zároveň moje pokračování v hledání práce, identity a sebe sama.

Říkala jsem si, že tento týden budu pokračovat genderovou nebo sexuální identitou, ale ta státní příslušnost mi prostě nedala. Státní příslušnost je výsada, která spojuje, zahrnuje a dává práva, a zároveň lidi ošizuje, bere práva a vylučuje je ze společnosti. Jestli se bavíme v realitě nacionalistické, tak ano, každý potřebuje chránit svůj stát, své lidi, svoji společnost, kulturu, jazyk atd. Ale já se přece jenom u této zastaralé teorie musím usmívat, protože se asi jednoduše považuji za postmoderního člověka, který nevnímá hranice a kterému by měla Evropská unie dát práva, které mu stát, jehož není občanem bere. Jsem euro-občanka a chtěla bych na to být patřičně hrdá. Ten kondicionál je v té větě schválně – chtěla bych být, ale moc nejsem, protože nemám taková práva, jaké bych chtěla. Jsem za velkou Eurofederaci a chci ovlivňovat Evropu bez toho, abych musela žít v zemi, kde jsem se narodila. Přece jednou z výsad Evropská unie je volný pohyb. Nejen kapitálu, ale i osob. Myslím, že naši starší eurospoluobčané jsou už na takovéto věci zvyklí – že Španěl žije v Německu a Němec v Itálii. Proč ne, když nám to Schengenský prostor umožňuje. Ale já bych chtěla víc. Chtěla bych ovlivňovat politiku státu, v kterém žiji a kterému platím daně nezáleže na mém státním občanství. Chtěla bych, aby mi mé euroobčanství zaručovalo skoro stejná práva a povinnosti občanů státu, v kterém žiji. Samozřejmě říkám skoro, protože nemůžu a ani nechci žádat všechny výsady.

V postkomunistických zemích je však politika spjata jasně a bezvýhradně s penězi (v Západní Evropě někdy do toho vstoupí i jakási morálka a politické dekorum, které je ale ještě tady pro nás španělskou vesnicí – doslova). Takže jestli se politika zakládá na penězích a jestli já jsem součástí kapitalistické výměny peněz, proč bych v této „kapitalistické demokracii“ neměla mít práva jako má každý občan této země. Platím daně a přispívám v tomto momentě na stát, který mě vylučuje a obírá o jistá práva a svobody. Řešení vidím dvě. Jedno, které by se mi líbilo nejvíc, by znamenalo platit daně státu, kde žiji, ale mé euroobčanství by mi zaručovalo dostatečné práva a svobody a tedy bych se mohla účastnit i voleb v menším měřítku – těch státních a samozřejmě většina daní by stejně proudila do evropské pokladnice. Druhé řešení by znamenalo, že bych měla mít na výběr, komu budu platit daně a tím pádem by bylo mé státní občanství důležitější než mé euroobčanství. V tom případě bych měla ovlivňovat jenom politiku státu, kterého jsem občankou, a tak bych mu pravděpodobně měla a chtěla platit daně. Není to samozřejmě objektivní řešení, ale na druhou stranu, objektivní to není ani teď. Jedna věc, kterou na Evropské unii miluji je, že zkrátka znevýhodňuje všechny a proto jsme sice všichni tak trochu nespokojení, ale také nemáme komu závidět (tato metoda se už uplatnila v minulém režimu).

Takže jsem za Super-euro-stát, kde budeme všichni stejně znevýhodnění, kde budeme platit vysoké daně, abychom si mohli dovolit tu strašnou byrokratickou obludu v Bruselu, ale zároveň si budeme všichni rovni.

P.S. A tak si tu diplomatickou akademii budu muset stejně vystudovat v Bruselu.