Muzeum voskových figurin

Na začátek se chci omluvit mým pravidelným (dvěma až třem) čtenářům za velkou proluku po novém roce. Bohužel jsem toho měla na práci hodně, hlavně té akademické a překladatelské. A proto se dnešní příspěvek bude týkat akademie a jedné malé historky z překladatelské (a zároveň divadelní) oblasti.

Jelikož akademička jsem, o akademii chci psát a určitě ještě budu psát, protože se současným systémem vysokých škol v ČR absolutně nesouhlasím, tentokrát to bude spíše o lidech, než o systému (i když vlastně oni tvoří ten systém) – a možná zabrouzdám i k Foucaultovi (dialektiku diskurzu vám teď představím v praxi). Hlavně, když jsem si minulý týden na konferenci poslechla příspěvek o tom, jak je teorie diskurzu neaplikovatelná na praxi – je!

Takže, nebudu tady používat příliš moc „akademických“ nesmyslů, á la diskurz. Zkrátka vám to popíši na praktických příkladech. Položme si otázku, proč je akademická půda tak pozpátku, jak je. Ano, na jednu stranu to je chyba financování vysokých škol, které je v humanitních vědách tristní. Na druhou stranu jsou to lidé, kteří tu naši „akademii“ tvoří. Je plná starých kádrů, kteří se drží svých pozic jako klíšťata a ne a ne pustit. Ta „naše“ akademie se teda stává jakýmsi muzeem lidí, kteří už nic netvoří a kteří se už nejsou schopni vzdělávat, protože mají pocit, že přece už všechno umí. Arogance tohoto typu je v Čechách velmi rozšířená stejně jako korupce. Takový skandál v Plzni? Prosím Vás, to není nic neobvyklého. Zažila jsem to na vlastní kůži (jak na Slovensku, tak v Čechách). Problém je však v tom, že aby se něco takového mohlo dostat ven, tak k tomu je potřeba takového menšího „puče“. Člověk sám do toho jít nemůže. Jestli jste si někdy položili otázku, proč VŠ nikdy nestávkují, není to proto, že bychom měli dost peněz, je to proto, že ty peníze se kulminují hlavně na rektorátech a děkanátech a jít proti nim sam/a, je doslova sebevražda.

Ale vraťme se k původnímu. Takže lidé na vysokých pozicích v akademii jsou vlastně rádi, že si udržují zastaralé komunistické kádry, protože ti protestovat nebudou. Vyrostli v komunismu a ten v nich zabil jakoukoliv svobodnou vůli. (už tady mám příklad diskurzivního procesu – moc, která produkuje subjekty). Jenomže vysoké školství je závislé na studentech („bohužel“, že?) a ti, protože vyrůstají v jiném systému, jsou odlišní. Chtějí víc, chtějí postupovat a nedej bože se chtějí i vzdělávat! A když přijdou s novými nápady, jsou umlčeni, protože začínat nové věci ve starém systému prostě nejde. Nadarmo se jim snaží vysvětlit, že v zahraničí je trend to a to, slyší tu starou komunistickou písničku, že „tady to prostě nejde“. Co se pak stane, je jasné – lidé buď podlehnou (stávají se produkty diskurzu poskomunistické nemohoucnosti) a reprodukují tento sytém nemohoucnosti, nebo odejdou z akademie, nebo odjedou do zahraničí, kde jsou novátorství a originalita vítány. Tak tohle byl příklad, jak funguje akademický diskurz v ČR a jak je silný.

A ještě ta malá historka z překladatelského prostředí. Pro své studium sháním jednu hru v originálu (I Am My Own Wife). Je těžké ji sehnat a proto píšu překladateli. Ten odpovídá: „originál divadelní hry Vám, bohužel, zapůjčit nemohu. Jednak s tím mám špatné zkušenosti a jednak jsou originály her jakýmsi ´základním kapitálem´ každého překladatele.“ A já se ptám, jaký kapitál? A odpovídám mu, že jsem se s takovým přístupem ještě nesetkala. A pak nad tím rozmýšlím, ten člověk pracuje jako dramaturg v Divadle Karlín (které produkuje to nejhorší z české muzikálové scény) a přicházím na to, že je to zase „postkomunistický diskurz závisti a malosti“. Podobně jako v akademii. Proč bych ti měl pomoct? Někoho podporovat a pomáhat mu není zvykem! (Je, ale ne tady a čtenáři už asi ví, kde).