I have a lot of things to do before Christmas but I guess everybody does. And still I’m thinking I can’t let you off to your families without an article this week. It’s a day after my birthday and actually it was much better than usually. I got a lot of best wishes and in the evening I had some friends over for a drink, and this evolved in a pretty good party. So this year, I am actually glad I turned 28. Although the past 12 months haven’t been hip for my career, they’ve been good for my relationships. So this week I will be a bit topical – I’d say “chrismassy” as I feel that probably I have things to be thankful for.
Being young and alive – the advert for your life. You’re 28! Live! Live fully! Live happily! Live forever! How shall I do that? I guess I have to work hard, earn money so that I can afford a “full” and “happy” life. I see people next to me who work their asses off but then don’t have time to spend the money they earn. I also see people who don’t work that much and have more time but then they can’t afford anything they’d love to do. And then I see people who work and also have time to spend the money – they live the life!
I have this friend, let’s call her Carrie. She works hard, gets good money, travels, does sports, hikes, skis, eats well and dresses well too (according to her). And I wonder how’s that possible? And then I realize it, she’s a Sex and the City girl (including S.J.Parker’s outfits). However, she’s only 27 and not 35 and desperate. And she’s single. Single young women that are thirty and less are happy creatures. They can spend their free time doing anything; the same free time they would normally devote to their partners and all the activities connected to them. So they work more. Then they have more money. They don’t have to do any compromises. If they decide to go to Iceland for a week, they don’t have to persuade anyone to go with them. And they date and have sex with more people than one. It might in a way sound appealing, but is it really? When I look closer, I realize that they have such a “full” and “happy” life because they are afraid to be alone. That’s why they are always out and they always do “stuff” because if they stayed in by themselves they’d realize that they can’t bear their loneliness.
I never had that much money but I was single and felt “free”. And now I’m not single anymore. I’m also poorer. But I don’t mind staying in with my partner and just do nothing. Also, I’m trying to cope with my loneliness, surrounded by books and the pressure of my studies. And then I realize that I found my freedom. Thanks to so much free time I have now (due to my unemployment and poverty ;-), I keep thinking a lot how to come to terms with myself. So this is maybe my journey to find my own meaning of freedom and accept myself for who I really am.
I thank all my friends who help me in these hard times.
Merry Fucking X-mas!
Tuesday, December 22, 2009
Thursday, December 17, 2009
Úsměvné pojednání o slově "krčmička"
Některým mým známým se tento blog zdá být až příliš neosobní a politický. Omlouvám se za způsobené potíže, ale bohužel jsem jej vytvořila s tímto úmyslem. Na druhou stranu si říkám, že bych opravdu mohla být možná někdy více osobní a méně politická a někdy zase naopak. Snad si každý pak přijde na své. Tentokrát budu psát spíše osobní příspěvek, jelikož se neudálo ve světě nic rozčilujícího nebo matoucího nebo nespravedlivého, že bych o tom musela psát a postěžovat si.
Dnes to bude o jednom večeru, který mě inspiroval k napsání tohoto článku. Za minulý týden se toho v mým životě událo celkem dost, potkala jsem zajímavé nové lidi, ale také jsem některé zase rozčílila. Ano, jsem konfliktní a vím to. Ano, nejsem na to hrdá a zkouším to potlačit, ale bohužel to těch 28 let nějak stále nejde. A taky si říkám, že to bude mým momentálním stavem – a to je teď neklid. Což je skvělé. Ano, myslím si, že to je lepší než deprese, hněv a apatie. Prošla jsem si všemi stavy od mého návratu do České republiky a teď cítím neklid. (Mohl by to být šestiměsíční kulturní šok?) To ale taky znamená, že začínám mít energii měnit věci a nezlobit se na celý svět. Joga a tento blog budiž toho důkazem.
Takže koho jsem naštvala: naštvala jsem jednu nebo dvě mé známé kvůli tomu, že jsem jim vyčetla, že se usmívají nad slovenským slůvkem „krčmička“. Zase mi to nedalo a začala jsem jim vykládat o jazykové ideologii a xenofobních diskurzech a zase jsem neuspěla. Prý moc to řeším a intelektualizuji a také ta slovenština je „prostě moc roztomilá“. Takže jsem se zamýšlela později nad tím, co ještě naše společnost považuje za roztomilé. Jsou to např.: černoušci, nejlépe ti polonazí v Africe, zvířátka – hlavně koťátka, kachňátka a jiné. Roztomilé jsou děti a děvčátka a proto nenazýváme lesby lesbama, ale lesbičkama, protože ony jsou přeci taky roztomilé. Takže, z toho vyplývá, že Slováci mluví roztomile, tak jako vypadají roztomile malá zvířátka a černouškové. Ano, směruji tam, kam už možná tušíte, že směruji: exotičnost a její úsměvnost (komičnost) a důraz na její „abnormálnost“ jsou „normálně“ pokládané za xenofobii. Avšak v jistých společnostech je xenofobie zřejmě podmíněna jenom násilím a jasnou očividnou diskriminací - neexistuje, pokud někdo někoho nezmlátí nebo nezabije nebo „očividně“ nediskriminuje. A já se ptám, kde to všechno pak začíná? Je možné, aby to začínalo u něčeho tak malého jako usmíváním se nad roztomile znějícími slovy nebo nad divnou barvou kůže, očí nebo hlasu? Komu z vás přijdou směšní lidé na vozících nebo lidé, kteří koktají? A proč někteří lidé používají slovo "ťaman"?
A tak jsem hledala v češtině komická nebo roztomilá slova a nějak mi ten jazyk nepřijde ani roztomilý ani komický. Je to zlé?
P.S.: Omlouvám se za svou češtinu, tentokrát to je bez korekce rodilým mluvčím.
Dnes to bude o jednom večeru, který mě inspiroval k napsání tohoto článku. Za minulý týden se toho v mým životě událo celkem dost, potkala jsem zajímavé nové lidi, ale také jsem některé zase rozčílila. Ano, jsem konfliktní a vím to. Ano, nejsem na to hrdá a zkouším to potlačit, ale bohužel to těch 28 let nějak stále nejde. A taky si říkám, že to bude mým momentálním stavem – a to je teď neklid. Což je skvělé. Ano, myslím si, že to je lepší než deprese, hněv a apatie. Prošla jsem si všemi stavy od mého návratu do České republiky a teď cítím neklid. (Mohl by to být šestiměsíční kulturní šok?) To ale taky znamená, že začínám mít energii měnit věci a nezlobit se na celý svět. Joga a tento blog budiž toho důkazem.
Takže koho jsem naštvala: naštvala jsem jednu nebo dvě mé známé kvůli tomu, že jsem jim vyčetla, že se usmívají nad slovenským slůvkem „krčmička“. Zase mi to nedalo a začala jsem jim vykládat o jazykové ideologii a xenofobních diskurzech a zase jsem neuspěla. Prý moc to řeším a intelektualizuji a také ta slovenština je „prostě moc roztomilá“. Takže jsem se zamýšlela později nad tím, co ještě naše společnost považuje za roztomilé. Jsou to např.: černoušci, nejlépe ti polonazí v Africe, zvířátka – hlavně koťátka, kachňátka a jiné. Roztomilé jsou děti a děvčátka a proto nenazýváme lesby lesbama, ale lesbičkama, protože ony jsou přeci taky roztomilé. Takže, z toho vyplývá, že Slováci mluví roztomile, tak jako vypadají roztomile malá zvířátka a černouškové. Ano, směruji tam, kam už možná tušíte, že směruji: exotičnost a její úsměvnost (komičnost) a důraz na její „abnormálnost“ jsou „normálně“ pokládané za xenofobii. Avšak v jistých společnostech je xenofobie zřejmě podmíněna jenom násilím a jasnou očividnou diskriminací - neexistuje, pokud někdo někoho nezmlátí nebo nezabije nebo „očividně“ nediskriminuje. A já se ptám, kde to všechno pak začíná? Je možné, aby to začínalo u něčeho tak malého jako usmíváním se nad roztomile znějícími slovy nebo nad divnou barvou kůže, očí nebo hlasu? Komu z vás přijdou směšní lidé na vozících nebo lidé, kteří koktají? A proč někteří lidé používají slovo "ťaman"?
A tak jsem hledala v češtině komická nebo roztomilá slova a nějak mi ten jazyk nepřijde ani roztomilý ani komický. Je to zlé?
P.S.: Omlouvám se za svou češtinu, tentokrát to je bez korekce rodilým mluvčím.
Wednesday, December 9, 2009
Euroobčanství, aneb ideologie zítřka?
Minulý týden se nesl v znamení jazyka a národnosti, které nechtěně tvoří i mou identitu. V sobotu jsem surfovala na netu a zkoumala, jestli bych se mohla rekvalifikovat. Našla jsem si stránky diplomatické akademie v Praze a bohužel, znovu jsem natrefila na „exkludaci“ díky mé státní příslušnosti – asi bych se měla vdát za Čecha, když tady chci žít. Co se slovenské diplomatické akademie týče, její stránky jsem nenašla, ačkoli jsem hledala vytrvale. Nakonec mě to dovedlo na stránky vídeňské akademie, která nepřihlíží k žádné státní příslušnosti, za to přihlíží na peníze, takže rekvalifikace na diplomatku se zřejmě v nejbližší době konat nebude. Takže to byl malý úvod a zároveň moje pokračování v hledání práce, identity a sebe sama.
Říkala jsem si, že tento týden budu pokračovat genderovou nebo sexuální identitou, ale ta státní příslušnost mi prostě nedala. Státní příslušnost je výsada, která spojuje, zahrnuje a dává práva, a zároveň lidi ošizuje, bere práva a vylučuje je ze společnosti. Jestli se bavíme v realitě nacionalistické, tak ano, každý potřebuje chránit svůj stát, své lidi, svoji společnost, kulturu, jazyk atd. Ale já se přece jenom u této zastaralé teorie musím usmívat, protože se asi jednoduše považuji za postmoderního člověka, který nevnímá hranice a kterému by měla Evropská unie dát práva, které mu stát, jehož není občanem bere. Jsem euro-občanka a chtěla bych na to být patřičně hrdá. Ten kondicionál je v té větě schválně – chtěla bych být, ale moc nejsem, protože nemám taková práva, jaké bych chtěla. Jsem za velkou Eurofederaci a chci ovlivňovat Evropu bez toho, abych musela žít v zemi, kde jsem se narodila. Přece jednou z výsad Evropská unie je volný pohyb. Nejen kapitálu, ale i osob. Myslím, že naši starší eurospoluobčané jsou už na takovéto věci zvyklí – že Španěl žije v Německu a Němec v Itálii. Proč ne, když nám to Schengenský prostor umožňuje. Ale já bych chtěla víc. Chtěla bych ovlivňovat politiku státu, v kterém žiji a kterému platím daně nezáleže na mém státním občanství. Chtěla bych, aby mi mé euroobčanství zaručovalo skoro stejná práva a povinnosti občanů státu, v kterém žiji. Samozřejmě říkám skoro, protože nemůžu a ani nechci žádat všechny výsady.
V postkomunistických zemích je však politika spjata jasně a bezvýhradně s penězi (v Západní Evropě někdy do toho vstoupí i jakási morálka a politické dekorum, které je ale ještě tady pro nás španělskou vesnicí – doslova). Takže jestli se politika zakládá na penězích a jestli já jsem součástí kapitalistické výměny peněz, proč bych v této „kapitalistické demokracii“ neměla mít práva jako má každý občan této země. Platím daně a přispívám v tomto momentě na stát, který mě vylučuje a obírá o jistá práva a svobody. Řešení vidím dvě. Jedno, které by se mi líbilo nejvíc, by znamenalo platit daně státu, kde žiji, ale mé euroobčanství by mi zaručovalo dostatečné práva a svobody a tedy bych se mohla účastnit i voleb v menším měřítku – těch státních a samozřejmě většina daní by stejně proudila do evropské pokladnice. Druhé řešení by znamenalo, že bych měla mít na výběr, komu budu platit daně a tím pádem by bylo mé státní občanství důležitější než mé euroobčanství. V tom případě bych měla ovlivňovat jenom politiku státu, kterého jsem občankou, a tak bych mu pravděpodobně měla a chtěla platit daně. Není to samozřejmě objektivní řešení, ale na druhou stranu, objektivní to není ani teď. Jedna věc, kterou na Evropské unii miluji je, že zkrátka znevýhodňuje všechny a proto jsme sice všichni tak trochu nespokojení, ale také nemáme komu závidět (tato metoda se už uplatnila v minulém režimu).
Takže jsem za Super-euro-stát, kde budeme všichni stejně znevýhodnění, kde budeme platit vysoké daně, abychom si mohli dovolit tu strašnou byrokratickou obludu v Bruselu, ale zároveň si budeme všichni rovni.
P.S. A tak si tu diplomatickou akademii budu muset stejně vystudovat v Bruselu.
Říkala jsem si, že tento týden budu pokračovat genderovou nebo sexuální identitou, ale ta státní příslušnost mi prostě nedala. Státní příslušnost je výsada, která spojuje, zahrnuje a dává práva, a zároveň lidi ošizuje, bere práva a vylučuje je ze společnosti. Jestli se bavíme v realitě nacionalistické, tak ano, každý potřebuje chránit svůj stát, své lidi, svoji společnost, kulturu, jazyk atd. Ale já se přece jenom u této zastaralé teorie musím usmívat, protože se asi jednoduše považuji za postmoderního člověka, který nevnímá hranice a kterému by měla Evropská unie dát práva, které mu stát, jehož není občanem bere. Jsem euro-občanka a chtěla bych na to být patřičně hrdá. Ten kondicionál je v té větě schválně – chtěla bych být, ale moc nejsem, protože nemám taková práva, jaké bych chtěla. Jsem za velkou Eurofederaci a chci ovlivňovat Evropu bez toho, abych musela žít v zemi, kde jsem se narodila. Přece jednou z výsad Evropská unie je volný pohyb. Nejen kapitálu, ale i osob. Myslím, že naši starší eurospoluobčané jsou už na takovéto věci zvyklí – že Španěl žije v Německu a Němec v Itálii. Proč ne, když nám to Schengenský prostor umožňuje. Ale já bych chtěla víc. Chtěla bych ovlivňovat politiku státu, v kterém žiji a kterému platím daně nezáleže na mém státním občanství. Chtěla bych, aby mi mé euroobčanství zaručovalo skoro stejná práva a povinnosti občanů státu, v kterém žiji. Samozřejmě říkám skoro, protože nemůžu a ani nechci žádat všechny výsady.
V postkomunistických zemích je však politika spjata jasně a bezvýhradně s penězi (v Západní Evropě někdy do toho vstoupí i jakási morálka a politické dekorum, které je ale ještě tady pro nás španělskou vesnicí – doslova). Takže jestli se politika zakládá na penězích a jestli já jsem součástí kapitalistické výměny peněz, proč bych v této „kapitalistické demokracii“ neměla mít práva jako má každý občan této země. Platím daně a přispívám v tomto momentě na stát, který mě vylučuje a obírá o jistá práva a svobody. Řešení vidím dvě. Jedno, které by se mi líbilo nejvíc, by znamenalo platit daně státu, kde žiji, ale mé euroobčanství by mi zaručovalo dostatečné práva a svobody a tedy bych se mohla účastnit i voleb v menším měřítku – těch státních a samozřejmě většina daní by stejně proudila do evropské pokladnice. Druhé řešení by znamenalo, že bych měla mít na výběr, komu budu platit daně a tím pádem by bylo mé státní občanství důležitější než mé euroobčanství. V tom případě bych měla ovlivňovat jenom politiku státu, kterého jsem občankou, a tak bych mu pravděpodobně měla a chtěla platit daně. Není to samozřejmě objektivní řešení, ale na druhou stranu, objektivní to není ani teď. Jedna věc, kterou na Evropské unii miluji je, že zkrátka znevýhodňuje všechny a proto jsme sice všichni tak trochu nespokojení, ale také nemáme komu závidět (tato metoda se už uplatnila v minulém režimu).
Takže jsem za Super-euro-stát, kde budeme všichni stejně znevýhodnění, kde budeme platit vysoké daně, abychom si mohli dovolit tu strašnou byrokratickou obludu v Bruselu, ale zároveň si budeme všichni rovni.
P.S. A tak si tu diplomatickou akademii budu muset stejně vystudovat v Bruselu.
Euro-citizenship – the ideology of tomorrow?
Last week, I wrote about language and nationality, which unwillingly co-create my identity (I browsed the net the other day looking for some re-qualification options and I found the web pages of Czech Diplomatic Academy in Prague and I bumped into exclusion based on my citizenship. Maybe I should marry a Czech person if I want to live here. Do I? Concerning the academy in Slovakia, I couldn’t even find the web pages and then the ghost of google took mi to Diplomatic Academy in Vienna, which does not exclude anyone based on anything if you pay enough money. But then if I had that kind of money, I wouldn’t want to be re-qualified!)
So that was a small introduction and a following on my job hunt and “identity hunt.
I was thinking that I would continue this week with my gender or sexual identity but I got interested in the issue of citizenship thanks to my dream of being a rich traveling diplomat. Citizenship is a privilege that connects, includes and gives rights but at the same time, it disconnects, excludes, and takes rights away. If we talk nationalism, then yes, we all need to protect our state, our people, society, culture, language etc. But I just have to smile writing this because I simply consider myself a postmodern human being, who does not realize borders and limits. I should be given rights by the EU, the same rights that are taken away from me by the state I am not a citizen of. I am an EU citizen and I would love to be proud of it. (Notice the conditional in the previous sentence.) I would love to be but I’m not because I don’t have the rights I want to have. I am for the big (so disputable) European Federation and I want influence Europe without having to live in the country I was born in. EU is about free movement of the capital and also of persons. And I think our older European-co-citizens are used to this – Spanish live in Germany, English in Spain and Germans in Italy. Why not live in a country you like best (because of the weather, people, services) if the Schengen treaty allows it? But I would like to have something more. I would like to influence the policy and politics of the state I live in and where I pay the taxes not depending on my state citizenship. I want that my EU citizenship assures me nearly the same rights and duties of the citizens of the state I live in. I say ‘nearly’ as I can’t be asking for all of them, of course (although I’d love to ;-)
In the post-communist countries, the politics is tightly and clearly connected to money (in the western countries, it is also from time to time connected to some morals and political decorum, but that is still sci-fi for us – literally). So if the premises are: politics is about money and if I am a part of the capital exchange, I should have the same rights in this “capitalist democracy” as the citizens of this country. Currently, I’ve been paying taxes to the state which excludes me and takes some rights and duties away from me. There are two options in my opinion: firstly, I could pay the taxes to the state I live and work in but then my EU citizenship would allow me to be part of the political system, hence I’d have similar rights and duties as the citizen of the state. The EU citizenship would be superior to my state citizenship. Secondly, I should be able to chose whom to pay taxes and so my state citizenship would be superior to my EU citizenship. But if this is so (and it IS), and I am able to influence the policy and politics of the state I am the citizen of, I should also be able to chose which state to pay taxes to. Obviously, this is not very objective but what is, right? The one thing I really love about the EU is that it discriminates all and that is why we are a little bit dissatisfied but on the other hand, we don’t envy anyone (the same method was pretty effective in the past regime).
All in all, I am for the SUPER-EURO-STATE, where all of us will be handicapped and we’ll have to pay immensely high taxes to afford that horrible bureaucratic creature in Brussels, but we will do it for one thing – to have the same privileges, rights and duties.
P.S.: So I’ll have to study the diplomatic academy in Brussels anyway.
So that was a small introduction and a following on my job hunt and “identity hunt.
I was thinking that I would continue this week with my gender or sexual identity but I got interested in the issue of citizenship thanks to my dream of being a rich traveling diplomat. Citizenship is a privilege that connects, includes and gives rights but at the same time, it disconnects, excludes, and takes rights away. If we talk nationalism, then yes, we all need to protect our state, our people, society, culture, language etc. But I just have to smile writing this because I simply consider myself a postmodern human being, who does not realize borders and limits. I should be given rights by the EU, the same rights that are taken away from me by the state I am not a citizen of. I am an EU citizen and I would love to be proud of it. (Notice the conditional in the previous sentence.) I would love to be but I’m not because I don’t have the rights I want to have. I am for the big (so disputable) European Federation and I want influence Europe without having to live in the country I was born in. EU is about free movement of the capital and also of persons. And I think our older European-co-citizens are used to this – Spanish live in Germany, English in Spain and Germans in Italy. Why not live in a country you like best (because of the weather, people, services) if the Schengen treaty allows it? But I would like to have something more. I would like to influence the policy and politics of the state I live in and where I pay the taxes not depending on my state citizenship. I want that my EU citizenship assures me nearly the same rights and duties of the citizens of the state I live in. I say ‘nearly’ as I can’t be asking for all of them, of course (although I’d love to ;-)
In the post-communist countries, the politics is tightly and clearly connected to money (in the western countries, it is also from time to time connected to some morals and political decorum, but that is still sci-fi for us – literally). So if the premises are: politics is about money and if I am a part of the capital exchange, I should have the same rights in this “capitalist democracy” as the citizens of this country. Currently, I’ve been paying taxes to the state which excludes me and takes some rights and duties away from me. There are two options in my opinion: firstly, I could pay the taxes to the state I live and work in but then my EU citizenship would allow me to be part of the political system, hence I’d have similar rights and duties as the citizen of the state. The EU citizenship would be superior to my state citizenship. Secondly, I should be able to chose whom to pay taxes and so my state citizenship would be superior to my EU citizenship. But if this is so (and it IS), and I am able to influence the policy and politics of the state I am the citizen of, I should also be able to chose which state to pay taxes to. Obviously, this is not very objective but what is, right? The one thing I really love about the EU is that it discriminates all and that is why we are a little bit dissatisfied but on the other hand, we don’t envy anyone (the same method was pretty effective in the past regime).
All in all, I am for the SUPER-EURO-STATE, where all of us will be handicapped and we’ll have to pay immensely high taxes to afford that horrible bureaucratic creature in Brussels, but we will do it for one thing – to have the same privileges, rights and duties.
P.S.: So I’ll have to study the diplomatic academy in Brussels anyway.
Friday, December 4, 2009
Nationhood and language - language ideology in life
Why do I start my blog with a nationality discussion? Firstly, let us set some kind of a context here. I am going to write mostly about the Czech Republic because I’ve lived here for 10 years. Maybe I will write about some other countries I’ve lived in before (Slovakia, Finland, Canada) but it needs to be stressed that I don’t live there anymore and therefore I can’t be quite objective in referring to them. Also what I hate to be asked is: “So what about Slovakia? I’ve heard it’s much worse there.” So I am saying it right now: I don’t live in Slovakia anymore, so I DON’T KNOW what it’s like there. Maybe it’s worse, maybe not. Ask the people that live there and not the ones who’ve left. Those who've left (including myself) had their reasons and maybe you can guess them. So, we are talking here and now – Prague, Zizkov, 2009. And of course, maybe you will read more about Canada, as it’s become quite a dreamland for me, especially every time this country disappoints me.
I’ve been looking for a job for the past six months. Unsuccessfully. And there are some questions that I’m frequently asked and that I’ve gotten used to: i.e. Why are you here? What are you doing here? How long are you going to stay? I usually answer with the same questions - to be ironic. Some of the people get it, some of them don’t. There’s another question that I’m asked, usually during a job interview: “You are Slovak, and we need someone who speaks good Czech.” I answer: “I’m speaking Czech right now(but with a strong accent) and if you’re unsure about my written Czech, test me.” They never do.
A month later I’m sending a CV and they want to know my nationality, citizenship, age as well as my ID number. What do they need it for? Is it legal? I would understand if they asked for this information if they hired me but if they ask me before it can mean only one thing – this information will serve as a discriminating aspect whom to invite to the interview and whom not.
And so I’ve been asking myself: is it because I have a different nationality and citizenship (but I’m still an EU citizen) or is it because my nationality and my mother tongue are considered one? Why does someone think that you can’t learn another language fluently? We know many cases of writers who wrote in their second language (Kundera, Nabokov, Beckett) – and some of them were even better when writing in their second language. Of course, it needs to be stated that they lived in the country of the second language most of their lives. So is 10 years not enough?
The connection of language and nationality originates from the national movements of the 19th century. Nowadays this is considered language ideology, in simple words - an UNTRUE attitude to language as well as a MISUSE of language. In the 21st century, in the time of globalization, border disruption, multiculturalism and multinationalism, this connection loses its 19th century meaning. However, Central and Eastern Europe is still very far from comprehending this change as well as from democracy and tolerance.
So, the challenge for the next week will be a text in Czech. I’ll welcome any feedback concerning my Czech stylistics.
P.S.: I wasn’t invited to the second interview either.
This is an English translation of the Slovak tex below.
I’ve been looking for a job for the past six months. Unsuccessfully. And there are some questions that I’m frequently asked and that I’ve gotten used to: i.e. Why are you here? What are you doing here? How long are you going to stay? I usually answer with the same questions - to be ironic. Some of the people get it, some of them don’t. There’s another question that I’m asked, usually during a job interview: “You are Slovak, and we need someone who speaks good Czech.” I answer: “I’m speaking Czech right now(but with a strong accent) and if you’re unsure about my written Czech, test me.” They never do.
A month later I’m sending a CV and they want to know my nationality, citizenship, age as well as my ID number. What do they need it for? Is it legal? I would understand if they asked for this information if they hired me but if they ask me before it can mean only one thing – this information will serve as a discriminating aspect whom to invite to the interview and whom not.
And so I’ve been asking myself: is it because I have a different nationality and citizenship (but I’m still an EU citizen) or is it because my nationality and my mother tongue are considered one? Why does someone think that you can’t learn another language fluently? We know many cases of writers who wrote in their second language (Kundera, Nabokov, Beckett) – and some of them were even better when writing in their second language. Of course, it needs to be stated that they lived in the country of the second language most of their lives. So is 10 years not enough?
The connection of language and nationality originates from the national movements of the 19th century. Nowadays this is considered language ideology, in simple words - an UNTRUE attitude to language as well as a MISUSE of language. In the 21st century, in the time of globalization, border disruption, multiculturalism and multinationalism, this connection loses its 19th century meaning. However, Central and Eastern Europe is still very far from comprehending this change as well as from democracy and tolerance.
So, the challenge for the next week will be a text in Czech. I’ll welcome any feedback concerning my Czech stylistics.
P.S.: I wasn’t invited to the second interview either.
This is an English translation of the Slovak tex below.
Národnosť a jazyk - jazyková ideológia v praxi
Prečo začínam svoj blog diskusiou o národnosti? Najskôr vás uvediem do akého-takého kontextu. Budem písať hlavne o Českej republike, pretože v nej už desať rokov žijem. Taktiež sa možno budem venovať iným krajinám, v ktorých som kedysi žila (Slovensko, Fínsko, Kanada), ale už nežijem a preto sa nimi podrobne nemôžem zaoberať. Taktiež nemám rada poznámky typu: „A čo u vás na Slovensku? Tam to je ešte horšie.“ Dopredu odpovedám: Neviem, ako je na Slovensku, už tam desať rokov nežijem. Možno tam je horšie, možno nie. Spýtajte sa tých, čo tam žijú, nie tých, ktorí stadiaľ odišli! Tí, čo odišli totiž na to zrejme majú svoje dôvody a snáď sa môžete dovtípiť, aké to sú. Takže bavíme sa o tu a teraz - Praha –Žižkov, rok 2009. A samozrejme budete možno viac čítať o Kanade, ktorá sa postupne pre mňa stáva krajinou snov, hlavne kedykoľvek ma sklame krajina, v ktorej momentálne žijem.
Takže: posledného pol roka si hľadám prácu. Stále neúspešne ako vidíte a stretávam sa napríklad s otázkou, čo tu robím, prečo som tu atď. Na to som si už zvykla, na čo som si nezvykla je, keď mi na pracovnom pohovore niekto povie: „Víte, jste Slovenka, a my potřebujeme někoho, kdo umí dobře česky.“ Ja im odpovedám, že po česky viem celkom dobre a pokiaľ majú pochybnosti (pretože mám prízvuk), nech si ma otestujú. Už sa neozvali.
O mesiac neskôr posielam životopis, kde chcú vedieť, akej som národnosti, kde a kedy som sa narodila a dokonca číslo môjho občianskeho preukazu. Na čo to potrebujú? Nie je to nezákonné? Chápala by som, keby po mne tieto dáta chceli, keď by ma zamestnali, ale takto hneď od začiatku je jednoznačné, že tieto dáta budú slúžiť ako diskriminačné dôvody, prečo niekoho ani na pohovor nezavolať. Kladiem si teda otázku: je to preto, že mám inú národnosť a iné štátne občianstvo alebo preto, že moja národnosť a môj rodný jazyk sú považované za jedno? Prečo si niekto myslí, že sa druhý jazyk nedá naučiť plynulo? Poznáme predsa prípady spisovateľov, ktorí píšu možno i lepšie v druhom jazyku než v tom vlastnom (Kundera, Beckett, Nabokov), poznámka: trvali mi asi tri sekundy, než som prišla na tieto tri mená, takže ich bude určite viac. Je dôležité uviesť, že títo ľudia strávili väčšinu svojho života v zemi, kde sa hovorilo v tom druhom jazyku. Je 10 rokov málo?
Samozrejme, že spojenie jazyka s národom pochádza z 19. storočia a momentálne je to považované za jazykovú ideológiu. V 21. storočí, v čase globalizácie, stierania hraníc a multinárodných krajín toto spojenie stráca význam. Je len veľká škoda, že Stredná a Východná Európa má ešte veľmi ďaleko do takejto tolerancie.
Takže, ako dôkaz toho, že viem písať po česky, ďalší príspevok bude v nej. Uvítam akýkoľvek feedback ohľadne mojej štylizácie.
P.S. Nepozvali ma ani na to druhé interview.
Takže: posledného pol roka si hľadám prácu. Stále neúspešne ako vidíte a stretávam sa napríklad s otázkou, čo tu robím, prečo som tu atď. Na to som si už zvykla, na čo som si nezvykla je, keď mi na pracovnom pohovore niekto povie: „Víte, jste Slovenka, a my potřebujeme někoho, kdo umí dobře česky.“ Ja im odpovedám, že po česky viem celkom dobre a pokiaľ majú pochybnosti (pretože mám prízvuk), nech si ma otestujú. Už sa neozvali.
O mesiac neskôr posielam životopis, kde chcú vedieť, akej som národnosti, kde a kedy som sa narodila a dokonca číslo môjho občianskeho preukazu. Na čo to potrebujú? Nie je to nezákonné? Chápala by som, keby po mne tieto dáta chceli, keď by ma zamestnali, ale takto hneď od začiatku je jednoznačné, že tieto dáta budú slúžiť ako diskriminačné dôvody, prečo niekoho ani na pohovor nezavolať. Kladiem si teda otázku: je to preto, že mám inú národnosť a iné štátne občianstvo alebo preto, že moja národnosť a môj rodný jazyk sú považované za jedno? Prečo si niekto myslí, že sa druhý jazyk nedá naučiť plynulo? Poznáme predsa prípady spisovateľov, ktorí píšu možno i lepšie v druhom jazyku než v tom vlastnom (Kundera, Beckett, Nabokov), poznámka: trvali mi asi tri sekundy, než som prišla na tieto tri mená, takže ich bude určite viac. Je dôležité uviesť, že títo ľudia strávili väčšinu svojho života v zemi, kde sa hovorilo v tom druhom jazyku. Je 10 rokov málo?
Samozrejme, že spojenie jazyka s národom pochádza z 19. storočia a momentálne je to považované za jazykovú ideológiu. V 21. storočí, v čase globalizácie, stierania hraníc a multinárodných krajín toto spojenie stráca význam. Je len veľká škoda, že Stredná a Východná Európa má ešte veľmi ďaleko do takejto tolerancie.
Takže, ako dôkaz toho, že viem písať po česky, ďalší príspevok bude v nej. Uvítam akýkoľvek feedback ohľadne mojej štylizácie.
P.S. Nepozvali ma ani na to druhé interview.
Tuesday, November 24, 2009
the start
This is just a short starting message concerning what will the blog look like and what is its aim. I'm writing this message in English just to know what people will come in and read and discuss. But I promise, the languages will vary so that everyone has something from it.This blog should serve as a means of discussion that is less academic than what we find in journals and at the universities. On the other hand, there sometimes will be a need for a more academic style varying from one topic to another.
I want to write mainly about the culture I live in, look at it critically and compare it to other societies and cultures. But not only that. I want to look at my identity and identity generally, as it is a crucial part of ourselves. And this will be hopefully a sort of general idea connecting all the reports and discussions as our identity is created via all kinds of discourses. And I also hope it will help me to find myself as sometimes I have the feeling I can do it only via writing.
One of the aspects creating our identity is our nationality (although, in my opinion, it is a pretty artificial social construct - nationhood); nonetheless, the borders of nationhood and nationality are what I am encountering now living in Prague and therefore next report will by on nationhood, its connections to language and how it is part of my identity (an unwilling part) and what ways can be used to deconstruct it. I will write it in Slovak and English and I hope there will be a following discussion.
I want to write mainly about the culture I live in, look at it critically and compare it to other societies and cultures. But not only that. I want to look at my identity and identity generally, as it is a crucial part of ourselves. And this will be hopefully a sort of general idea connecting all the reports and discussions as our identity is created via all kinds of discourses. And I also hope it will help me to find myself as sometimes I have the feeling I can do it only via writing.
One of the aspects creating our identity is our nationality (although, in my opinion, it is a pretty artificial social construct - nationhood); nonetheless, the borders of nationhood and nationality are what I am encountering now living in Prague and therefore next report will by on nationhood, its connections to language and how it is part of my identity (an unwilling part) and what ways can be used to deconstruct it. I will write it in Slovak and English and I hope there will be a following discussion.
Subscribe to:
Comments (Atom)