you can also read my articles on film here:
http://www.nisimazine.eu/_Michaela-Pnacekova-Slovakia_.html
Tuesday, January 10, 2012
On life in Prague and Berlin in JaDu
in German and Czech
http://www.goethe.de/ins/cz/prj/jug/the/de8667423.htm
http://www.goethe.de/ins/cz/prj/jug/the/cs8667423.htm
http://www.goethe.de/ins/cz/prj/jug/the/de8667423.htm
http://www.goethe.de/ins/cz/prj/jug/the/cs8667423.htm
Thursday, July 14, 2011
Email redaktorom ceskeho denniku Metro
Dobrý den,
píši Vám, protože se mi přes Facebook naskytl pohled na Váš článek "V cestě na vysokou stojí tisíce Slováků". Hned na úvod Vás chci upozornit, že jsem Slovenka. Taky se omlouvám za případné gramatické chyby, ale zvolila jsem jako komunikační jazyk češtinu, protože ve svém článku narážíte na to, že Slováci a Slovenky nemusejí skládat jazykové zkoušky, a implikovaně teda odvozujete, že pokud by zkoušky skládat museli, zřejmě by jich bylo ve Vašem státu méně. Bohužel, tento názor nesdílím, jelikož jsou naše jazyky opravdu blízké a čeština se dá naučit rychle, pokud je člověk donucen. Samozřejmě v druhém jazyce máte vždy přízvuk, ale tento fakt nevyvrací znalost daného jazyka.
Pojďme ale k Vašemu článku. Jste deník, který lidé dostávají každé ráno do rukou zdarma, nevím s jakým nákladem, ale asi není malý. Proto mě šokuje, že takový článek byl publikován, jelikož umocňuje xenofobní ideologie. Jako novináři a novinářky byste si měli být vědomi, jak mocné média dokážou být. To, že se stěžujete na to, kolik cizinců u Vás studuje vysokou školu, Vás jenom usvědčuje ve Vaší nevzdělanosti. Čechy můžou být rády, že lákají lidi s potenciálem. Jsou krajiny, kam se lidé stěhují, protože musejí, a ne proto, že chtějí studovat. (utečenci z Afriky v Itálii, Francii atd.) Jak ve Vašem článku říká mluvčí MU, zvyšuje se prestiž univerzity a také diverzní a multikulturní přístupy ve vzdělání jsou nutné pro demokratizaci a vývoj vysokého školství. Princip národnosti jako jediného platného přístupu ke státotvornosti (a tedy i nároku na studium v tom státě) je z 19.století a dnes mezinárodně zastaralý (stále však v plné síle v ČR, čeho jste Vy důkazem).
Pohybuji se v mezinárodní akademické sféře a na každé univerzitě v západní Evropě je hodně cizinců, kteří obohacují přístupy a vytvářejí různé alternativní platformy, a to se jinde bere za prestiž. To, že v ČR studuje 24 tisíc Slováků a Slovenek by Vás naopak mělo těšit, protože většina z nich v ČR zůstane a bude obohacovat Váš stát o daně a velký potenciál.
Samozřejmě máte pravdu v tom, že kvůli jazyku je pro Slovenky a Slováky jednodušší studovat v ČR, co se však týče Vašeho vzdělávacího systému, bohužel nesdílím názor, že by byl na takové velké úrovni, protože není schopný vyprodukovat konkurenceschopné výzkumníky a výzkumnice. Sama jsem toho důkazem - po absolvování magisterského programu na MU jsem se nebyla schopna dostat na žádný postgraduální program na západ o českých hranic. Spíš si myslím, že český akademický svět trpí nedostatkem internacionality, multikulturality a financí. Podle mě by českému vysokému školství prospěl lepší a užší výběr (a tím by na českých vysokých školách studovalo i méně cizinců), aby se tak akademie mohla finančně vzpamatovat. To by musel nastat velký obrat v systému financování, který financuje školy na základě počtu studentů, a proto na oborech typu divadelní věda studuje namísto 20 lidí v ročníku, 100 lidí. Co budou všichni ti divadelní nebo filmoví vědci dělat?
Ještě, co se týče studia v zahraničí, i jinde v Evropě je většina vysokoškolských studií zdarma (Německo, Francie, Skandinavie atd), a já potkávám také mnoho Čechů a Češek, kteří studují na zahraničních univerzitách. Co to podle Vás znamená, měli by studovat raději v ČR? Proč? A pokud odrážíte všeobecný názor České republiky, tak byste měli zřejmě pouvažovat nad kampaní za odstup z Evropské unie. Tak v ČR bude méně cizinců a cizinek a tím pádem i méně slovenštích studentů a studentek.
S pozdravem,
--
Michaela Pňačeková
píši Vám, protože se mi přes Facebook naskytl pohled na Váš článek "V cestě na vysokou stojí tisíce Slováků". Hned na úvod Vás chci upozornit, že jsem Slovenka. Taky se omlouvám za případné gramatické chyby, ale zvolila jsem jako komunikační jazyk češtinu, protože ve svém článku narážíte na to, že Slováci a Slovenky nemusejí skládat jazykové zkoušky, a implikovaně teda odvozujete, že pokud by zkoušky skládat museli, zřejmě by jich bylo ve Vašem státu méně. Bohužel, tento názor nesdílím, jelikož jsou naše jazyky opravdu blízké a čeština se dá naučit rychle, pokud je člověk donucen. Samozřejmě v druhém jazyce máte vždy přízvuk, ale tento fakt nevyvrací znalost daného jazyka.
Pojďme ale k Vašemu článku. Jste deník, který lidé dostávají každé ráno do rukou zdarma, nevím s jakým nákladem, ale asi není malý. Proto mě šokuje, že takový článek byl publikován, jelikož umocňuje xenofobní ideologie. Jako novináři a novinářky byste si měli být vědomi, jak mocné média dokážou být. To, že se stěžujete na to, kolik cizinců u Vás studuje vysokou školu, Vás jenom usvědčuje ve Vaší nevzdělanosti. Čechy můžou být rády, že lákají lidi s potenciálem. Jsou krajiny, kam se lidé stěhují, protože musejí, a ne proto, že chtějí studovat. (utečenci z Afriky v Itálii, Francii atd.) Jak ve Vašem článku říká mluvčí MU, zvyšuje se prestiž univerzity a také diverzní a multikulturní přístupy ve vzdělání jsou nutné pro demokratizaci a vývoj vysokého školství. Princip národnosti jako jediného platného přístupu ke státotvornosti (a tedy i nároku na studium v tom státě) je z 19.století a dnes mezinárodně zastaralý (stále však v plné síle v ČR, čeho jste Vy důkazem).
Pohybuji se v mezinárodní akademické sféře a na každé univerzitě v západní Evropě je hodně cizinců, kteří obohacují přístupy a vytvářejí různé alternativní platformy, a to se jinde bere za prestiž. To, že v ČR studuje 24 tisíc Slováků a Slovenek by Vás naopak mělo těšit, protože většina z nich v ČR zůstane a bude obohacovat Váš stát o daně a velký potenciál.
Samozřejmě máte pravdu v tom, že kvůli jazyku je pro Slovenky a Slováky jednodušší studovat v ČR, co se však týče Vašeho vzdělávacího systému, bohužel nesdílím názor, že by byl na takové velké úrovni, protože není schopný vyprodukovat konkurenceschopné výzkumníky a výzkumnice. Sama jsem toho důkazem - po absolvování magisterského programu na MU jsem se nebyla schopna dostat na žádný postgraduální program na západ o českých hranic. Spíš si myslím, že český akademický svět trpí nedostatkem internacionality, multikulturality a financí. Podle mě by českému vysokému školství prospěl lepší a užší výběr (a tím by na českých vysokých školách studovalo i méně cizinců), aby se tak akademie mohla finančně vzpamatovat. To by musel nastat velký obrat v systému financování, který financuje školy na základě počtu studentů, a proto na oborech typu divadelní věda studuje namísto 20 lidí v ročníku, 100 lidí. Co budou všichni ti divadelní nebo filmoví vědci dělat?
Ještě, co se týče studia v zahraničí, i jinde v Evropě je většina vysokoškolských studií zdarma (Německo, Francie, Skandinavie atd), a já potkávám také mnoho Čechů a Češek, kteří studují na zahraničních univerzitách. Co to podle Vás znamená, měli by studovat raději v ČR? Proč? A pokud odrážíte všeobecný názor České republiky, tak byste měli zřejmě pouvažovat nad kampaní za odstup z Evropské unie. Tak v ČR bude méně cizinců a cizinek a tím pádem i méně slovenštích studentů a studentek.
S pozdravem,
--
Michaela Pňačeková
Thursday, August 26, 2010
Diskurz
Píšem článok do časopisu a bude o blogoch! Tej irónii som sa trochu zasmiala, pretože posledný príspevok na mojom blogu je z februára 2010. Trošku som vás zanedbala, ale dúfam, že mi to odpustíte. Medzitým sa vyskytlo mnoho problémov, ktoré zo seba potrebujem dostať.
Takže, mám prácu. To bol jeden z hlavných dôvdov, prečo som prestala písať, ale našťastie som sa už trochu "zabývala" a môžem pokračovať v písaní. V poslednom čase medzi mnou a Jurajom vyvstala veľká otázka. A to je, či sa môže meniť diskurz prispievaním do médií, ktoré posilujú hegemonistické diskurzy. Konkrétne - či prispievaním do ženského časopisu s feministickými príspevkami sme schopní meniť ženy, ktoré ho čítajú a zároveň aj toto médium? Diskutujme!
Ešte k slove diskurz, aby sme si ho zjednotili:
Foucault chápe diskurz ako: "praktiky, ktoré systematicky formujú objekty, o ktorých hovoria“ (1972: 149), resp. ako „jazykový aparát, cez ktorý sa artikulácia vedenia stáva výrazom moci“ (Mackenzie, 1995: 423). Diskurz funguje dialekticky - konštruuje objekty a zároveň sa objekty raz od času stanú subjektami a ko-konštruujú ho (objekty rozumej ľudia). Foucault však neprisudzuje objektom veľkú samostatnosť (agency), sú skôr jeho obeťami. Musím však podotknúť, že tento názor je podľa mňa veľmi pesimistický a preto verím v akú-takú "agency".
Príklad z jednej mojej analýzy, aby ste mali konkrétnu predstavu:
Napríklad v heteronormatívnom diskurze, túžba funguje ako jeden z aspektov definujúci gender. Podľa Eckertovej a McConnell-Ginetovej (2003: 34), genderový systém je „podporovaný – a podporuje – konvenčné, ideologické štruktúry a štruktúry emócií a túžob.“ Túžba a pocity sú sčasti štrukturované a naučené koncepty. Od detstva sú chlapci a dievčatá obklopovaní príkladmi heterosexuálnej túžby (rodičia, médiá, okolie) a toto sa stáva mocným prostriedkom na udržovanie heteronormativného poriadku, čo sa reflektuje v túžbe po opačnom pohlaví. Heteronormatívny diskurz ustanovuje pravidlá genderovej konštrukcie, kde je heterosexualita považovaná za normu a kde sú gender, pohlavie a túžba považované za vzájomne prepojené binárne kategórie. Čo tu však chcem naznačiť je, že jazyk nie je len prostriedkom reflektujúcim a udržiavajúcim heteronormativný systém, ale taktiež je prostriedkom k jeho nabúraniu.
Takže čakám na príspevky, aby som vedela, či to má vôbec cenu ;-)
Keby ste si chceli precitat cely clanok o heteronormatívnom diskurze a gendere, tu je link: http://www.psu.cas.cz/konference/kvalkox/
Takže, mám prácu. To bol jeden z hlavných dôvdov, prečo som prestala písať, ale našťastie som sa už trochu "zabývala" a môžem pokračovať v písaní. V poslednom čase medzi mnou a Jurajom vyvstala veľká otázka. A to je, či sa môže meniť diskurz prispievaním do médií, ktoré posilujú hegemonistické diskurzy. Konkrétne - či prispievaním do ženského časopisu s feministickými príspevkami sme schopní meniť ženy, ktoré ho čítajú a zároveň aj toto médium? Diskutujme!
Ešte k slove diskurz, aby sme si ho zjednotili:
Foucault chápe diskurz ako: "praktiky, ktoré systematicky formujú objekty, o ktorých hovoria“ (1972: 149), resp. ako „jazykový aparát, cez ktorý sa artikulácia vedenia stáva výrazom moci“ (Mackenzie, 1995: 423). Diskurz funguje dialekticky - konštruuje objekty a zároveň sa objekty raz od času stanú subjektami a ko-konštruujú ho (objekty rozumej ľudia). Foucault však neprisudzuje objektom veľkú samostatnosť (agency), sú skôr jeho obeťami. Musím však podotknúť, že tento názor je podľa mňa veľmi pesimistický a preto verím v akú-takú "agency".
Príklad z jednej mojej analýzy, aby ste mali konkrétnu predstavu:
Napríklad v heteronormatívnom diskurze, túžba funguje ako jeden z aspektov definujúci gender. Podľa Eckertovej a McConnell-Ginetovej (2003: 34), genderový systém je „podporovaný – a podporuje – konvenčné, ideologické štruktúry a štruktúry emócií a túžob.“ Túžba a pocity sú sčasti štrukturované a naučené koncepty. Od detstva sú chlapci a dievčatá obklopovaní príkladmi heterosexuálnej túžby (rodičia, médiá, okolie) a toto sa stáva mocným prostriedkom na udržovanie heteronormativného poriadku, čo sa reflektuje v túžbe po opačnom pohlaví. Heteronormatívny diskurz ustanovuje pravidlá genderovej konštrukcie, kde je heterosexualita považovaná za normu a kde sú gender, pohlavie a túžba považované za vzájomne prepojené binárne kategórie. Čo tu však chcem naznačiť je, že jazyk nie je len prostriedkom reflektujúcim a udržiavajúcim heteronormativný systém, ale taktiež je prostriedkom k jeho nabúraniu.
Takže čakám na príspevky, aby som vedela, či to má vôbec cenu ;-)
Keby ste si chceli precitat cely clanok o heteronormatívnom diskurze a gendere, tu je link: http://www.psu.cas.cz/konference/kvalkox/
Thursday, February 11, 2010
Sú detské sny naozaj detské?
Dnes sa nebudeme baviť o realite a jej nepríjemných stránkach. Dnes sa pozrieme na sny. Kamarátkin status na Facebooku minule znel v tomto zmysle: „o čom som kedysi snívala a kde teraz vlastne som?“ Táto otázka ma máta často. A momentálne sa zamýšľam, prečo od našich snov upúšťame. Prečo som zmenila ja svoje sny, keď verím, že keď sa veľmi chce, všetko sa dá?
Keď som sa pýtala viacerých ľudí, čím chceli byť, keď boli malí, vypozorovala som taký menší vzorec. Väčšinou sme mali spoločensky potvrdené ideály založené na (rodových) stereotypoch. Dievčatá chceli byť učiteľkami, chlapci astronautmi alebo (vcelku zaujímavý úkaz) smetiarmi či vodičmi autobusu. A potom sme v druhom rade chceli byť tajne spevákmi/čkami, hercami/herečkami, baletmi/kami. Umenie bolo akýmsi ešte viac neskutočným snom než boli tie ostatné sny a myslím si, že v tomto nás veľmi ovplyvnilo okolie. Nemôžeme predsa robiť umenie, pretože to „poriadny“ človek nerobí...a tak sme skončili v praktických zamestnaniach, v ktorých sa zarábajú peniaze a našťastie to niektorých z nás aj baví.
Ja som napríklad nechcela byť učiteľka, ako všetky dievčatá v škôlke, chcela som byť astronautka. Astronautka preto, lebo to chcela väčšina chlapcov. Nemotivovala ma teda túžba lietať vo vesmíre, objavovať neznámo a vŕtať sa v rakete, ako skôr túžba robiť niečo iné než tí ostatní, resp. než ostatné dievčatá. Možno už vtedy sa vo mne búril môj feministický duch a takto som chcela ukázať spoločnosti, že aj ženy môžu byť astronautky!
Samozrejme sa zo mňa astronautka nestala, ale nestala sa zo mňa ani lekárka, čo bol môj sen celú základnú školu. Zároveň tuším, aký mocný bol vplyv mojich rodičov pri výbere tohto konkrétneho povolania. Veď kto by nechcel mať doma lekárku! A potom sa to všetko začalo „rúcať“. Začalo ma baviť umenie. Tajne som túžila stať sa najprv herečkou, potom režisérkou. Na JAMU ani VŠMU ani DAMU ma však nezobrali (je pravda, že som to skúsila iba jeden rok) a mne sa na filozofickej fakulte zapáčilo.
Avšak táto otázka je zložitejšia. Keď sa pozerám na sny vlastné, pýtam sa sama seba, prečo sa vlastne stratili? Nestratili sa preto, že by boli príliš neskutočné. Stratili sa preto, lebo som po nich dostatočne netúžila? Alebo preto, že som bola jednoducho lenivá? Teraz si myslím, že keby som sa pre niečo pevne rozhodla a neupúšťala od toho, tak by som to dokázala. Na druhú stranu sa však vraví sa, že človek by mal robiť to, bez čoho nemôže žiť. A zrejme preto som sa nestala ani lekárkou, ani astronautkou, ani režisérkou. A teda vyvstáva otázka, čo ak môže človek žiť bez akejsi extra naviazanosti k oboru, k práci? Znamená to, že potom môže robiť čokoľvek chce, ale nič ho vlastne dokonale neuspokojí? Alebo ho uspokojuje všetko?
Otázkou robenia niečoho, čo pre nás má skutočný zmysel sa možno tak zaoberáme preto, že vieme, že v skutočnosti sa rodíme a zomierame vždy sami. Ľudia v našom okolí sa menia: priatelia, milenci/nky, partneri/ky prichádzajú, odchádzajú a nakoniec aj zomierajú. A tak zostávame sami so sebou a s tým, čo robíme, so svojím „dielom“. Tak si vravím, že sny by sa mali realizovať.
Možno predsa raz napíšem knihu.
Keď som sa pýtala viacerých ľudí, čím chceli byť, keď boli malí, vypozorovala som taký menší vzorec. Väčšinou sme mali spoločensky potvrdené ideály založené na (rodových) stereotypoch. Dievčatá chceli byť učiteľkami, chlapci astronautmi alebo (vcelku zaujímavý úkaz) smetiarmi či vodičmi autobusu. A potom sme v druhom rade chceli byť tajne spevákmi/čkami, hercami/herečkami, baletmi/kami. Umenie bolo akýmsi ešte viac neskutočným snom než boli tie ostatné sny a myslím si, že v tomto nás veľmi ovplyvnilo okolie. Nemôžeme predsa robiť umenie, pretože to „poriadny“ človek nerobí...a tak sme skončili v praktických zamestnaniach, v ktorých sa zarábajú peniaze a našťastie to niektorých z nás aj baví.
Ja som napríklad nechcela byť učiteľka, ako všetky dievčatá v škôlke, chcela som byť astronautka. Astronautka preto, lebo to chcela väčšina chlapcov. Nemotivovala ma teda túžba lietať vo vesmíre, objavovať neznámo a vŕtať sa v rakete, ako skôr túžba robiť niečo iné než tí ostatní, resp. než ostatné dievčatá. Možno už vtedy sa vo mne búril môj feministický duch a takto som chcela ukázať spoločnosti, že aj ženy môžu byť astronautky!
Samozrejme sa zo mňa astronautka nestala, ale nestala sa zo mňa ani lekárka, čo bol môj sen celú základnú školu. Zároveň tuším, aký mocný bol vplyv mojich rodičov pri výbere tohto konkrétneho povolania. Veď kto by nechcel mať doma lekárku! A potom sa to všetko začalo „rúcať“. Začalo ma baviť umenie. Tajne som túžila stať sa najprv herečkou, potom režisérkou. Na JAMU ani VŠMU ani DAMU ma však nezobrali (je pravda, že som to skúsila iba jeden rok) a mne sa na filozofickej fakulte zapáčilo.
Avšak táto otázka je zložitejšia. Keď sa pozerám na sny vlastné, pýtam sa sama seba, prečo sa vlastne stratili? Nestratili sa preto, že by boli príliš neskutočné. Stratili sa preto, lebo som po nich dostatočne netúžila? Alebo preto, že som bola jednoducho lenivá? Teraz si myslím, že keby som sa pre niečo pevne rozhodla a neupúšťala od toho, tak by som to dokázala. Na druhú stranu sa však vraví sa, že človek by mal robiť to, bez čoho nemôže žiť. A zrejme preto som sa nestala ani lekárkou, ani astronautkou, ani režisérkou. A teda vyvstáva otázka, čo ak môže človek žiť bez akejsi extra naviazanosti k oboru, k práci? Znamená to, že potom môže robiť čokoľvek chce, ale nič ho vlastne dokonale neuspokojí? Alebo ho uspokojuje všetko?
Otázkou robenia niečoho, čo pre nás má skutočný zmysel sa možno tak zaoberáme preto, že vieme, že v skutočnosti sa rodíme a zomierame vždy sami. Ľudia v našom okolí sa menia: priatelia, milenci/nky, partneri/ky prichádzajú, odchádzajú a nakoniec aj zomierajú. A tak zostávame sami so sebou a s tým, čo robíme, so svojím „dielom“. Tak si vravím, že sny by sa mali realizovať.
Možno predsa raz napíšem knihu.
Saturday, January 23, 2010
Muzeum voskových figurin
Na začátek se chci omluvit mým pravidelným (dvěma až třem) čtenářům za velkou proluku po novém roce. Bohužel jsem toho měla na práci hodně, hlavně té akademické a překladatelské. A proto se dnešní příspěvek bude týkat akademie a jedné malé historky z překladatelské (a zároveň divadelní) oblasti.
Jelikož akademička jsem, o akademii chci psát a určitě ještě budu psát, protože se současným systémem vysokých škol v ČR absolutně nesouhlasím, tentokrát to bude spíše o lidech, než o systému (i když vlastně oni tvoří ten systém) – a možná zabrouzdám i k Foucaultovi (dialektiku diskurzu vám teď představím v praxi). Hlavně, když jsem si minulý týden na konferenci poslechla příspěvek o tom, jak je teorie diskurzu neaplikovatelná na praxi – je!
Takže, nebudu tady používat příliš moc „akademických“ nesmyslů, á la diskurz. Zkrátka vám to popíši na praktických příkladech. Položme si otázku, proč je akademická půda tak pozpátku, jak je. Ano, na jednu stranu to je chyba financování vysokých škol, které je v humanitních vědách tristní. Na druhou stranu jsou to lidé, kteří tu naši „akademii“ tvoří. Je plná starých kádrů, kteří se drží svých pozic jako klíšťata a ne a ne pustit. Ta „naše“ akademie se teda stává jakýmsi muzeem lidí, kteří už nic netvoří a kteří se už nejsou schopni vzdělávat, protože mají pocit, že přece už všechno umí. Arogance tohoto typu je v Čechách velmi rozšířená stejně jako korupce. Takový skandál v Plzni? Prosím Vás, to není nic neobvyklého. Zažila jsem to na vlastní kůži (jak na Slovensku, tak v Čechách). Problém je však v tom, že aby se něco takového mohlo dostat ven, tak k tomu je potřeba takového menšího „puče“. Člověk sám do toho jít nemůže. Jestli jste si někdy položili otázku, proč VŠ nikdy nestávkují, není to proto, že bychom měli dost peněz, je to proto, že ty peníze se kulminují hlavně na rektorátech a děkanátech a jít proti nim sam/a, je doslova sebevražda.
Ale vraťme se k původnímu. Takže lidé na vysokých pozicích v akademii jsou vlastně rádi, že si udržují zastaralé komunistické kádry, protože ti protestovat nebudou. Vyrostli v komunismu a ten v nich zabil jakoukoliv svobodnou vůli. (už tady mám příklad diskurzivního procesu – moc, která produkuje subjekty). Jenomže vysoké školství je závislé na studentech („bohužel“, že?) a ti, protože vyrůstají v jiném systému, jsou odlišní. Chtějí víc, chtějí postupovat a nedej bože se chtějí i vzdělávat! A když přijdou s novými nápady, jsou umlčeni, protože začínat nové věci ve starém systému prostě nejde. Nadarmo se jim snaží vysvětlit, že v zahraničí je trend to a to, slyší tu starou komunistickou písničku, že „tady to prostě nejde“. Co se pak stane, je jasné – lidé buď podlehnou (stávají se produkty diskurzu poskomunistické nemohoucnosti) a reprodukují tento sytém nemohoucnosti, nebo odejdou z akademie, nebo odjedou do zahraničí, kde jsou novátorství a originalita vítány. Tak tohle byl příklad, jak funguje akademický diskurz v ČR a jak je silný.
A ještě ta malá historka z překladatelského prostředí. Pro své studium sháním jednu hru v originálu (I Am My Own Wife). Je těžké ji sehnat a proto píšu překladateli. Ten odpovídá: „originál divadelní hry Vám, bohužel, zapůjčit nemohu. Jednak s tím mám špatné zkušenosti a jednak jsou originály her jakýmsi ´základním kapitálem´ každého překladatele.“ A já se ptám, jaký kapitál? A odpovídám mu, že jsem se s takovým přístupem ještě nesetkala. A pak nad tím rozmýšlím, ten člověk pracuje jako dramaturg v Divadle Karlín (které produkuje to nejhorší z české muzikálové scény) a přicházím na to, že je to zase „postkomunistický diskurz závisti a malosti“. Podobně jako v akademii. Proč bych ti měl pomoct? Někoho podporovat a pomáhat mu není zvykem! (Je, ale ne tady a čtenáři už asi ví, kde).
Jelikož akademička jsem, o akademii chci psát a určitě ještě budu psát, protože se současným systémem vysokých škol v ČR absolutně nesouhlasím, tentokrát to bude spíše o lidech, než o systému (i když vlastně oni tvoří ten systém) – a možná zabrouzdám i k Foucaultovi (dialektiku diskurzu vám teď představím v praxi). Hlavně, když jsem si minulý týden na konferenci poslechla příspěvek o tom, jak je teorie diskurzu neaplikovatelná na praxi – je!
Takže, nebudu tady používat příliš moc „akademických“ nesmyslů, á la diskurz. Zkrátka vám to popíši na praktických příkladech. Položme si otázku, proč je akademická půda tak pozpátku, jak je. Ano, na jednu stranu to je chyba financování vysokých škol, které je v humanitních vědách tristní. Na druhou stranu jsou to lidé, kteří tu naši „akademii“ tvoří. Je plná starých kádrů, kteří se drží svých pozic jako klíšťata a ne a ne pustit. Ta „naše“ akademie se teda stává jakýmsi muzeem lidí, kteří už nic netvoří a kteří se už nejsou schopni vzdělávat, protože mají pocit, že přece už všechno umí. Arogance tohoto typu je v Čechách velmi rozšířená stejně jako korupce. Takový skandál v Plzni? Prosím Vás, to není nic neobvyklého. Zažila jsem to na vlastní kůži (jak na Slovensku, tak v Čechách). Problém je však v tom, že aby se něco takového mohlo dostat ven, tak k tomu je potřeba takového menšího „puče“. Člověk sám do toho jít nemůže. Jestli jste si někdy položili otázku, proč VŠ nikdy nestávkují, není to proto, že bychom měli dost peněz, je to proto, že ty peníze se kulminují hlavně na rektorátech a děkanátech a jít proti nim sam/a, je doslova sebevražda.
Ale vraťme se k původnímu. Takže lidé na vysokých pozicích v akademii jsou vlastně rádi, že si udržují zastaralé komunistické kádry, protože ti protestovat nebudou. Vyrostli v komunismu a ten v nich zabil jakoukoliv svobodnou vůli. (už tady mám příklad diskurzivního procesu – moc, která produkuje subjekty). Jenomže vysoké školství je závislé na studentech („bohužel“, že?) a ti, protože vyrůstají v jiném systému, jsou odlišní. Chtějí víc, chtějí postupovat a nedej bože se chtějí i vzdělávat! A když přijdou s novými nápady, jsou umlčeni, protože začínat nové věci ve starém systému prostě nejde. Nadarmo se jim snaží vysvětlit, že v zahraničí je trend to a to, slyší tu starou komunistickou písničku, že „tady to prostě nejde“. Co se pak stane, je jasné – lidé buď podlehnou (stávají se produkty diskurzu poskomunistické nemohoucnosti) a reprodukují tento sytém nemohoucnosti, nebo odejdou z akademie, nebo odjedou do zahraničí, kde jsou novátorství a originalita vítány. Tak tohle byl příklad, jak funguje akademický diskurz v ČR a jak je silný.
A ještě ta malá historka z překladatelského prostředí. Pro své studium sháním jednu hru v originálu (I Am My Own Wife). Je těžké ji sehnat a proto píšu překladateli. Ten odpovídá: „originál divadelní hry Vám, bohužel, zapůjčit nemohu. Jednak s tím mám špatné zkušenosti a jednak jsou originály her jakýmsi ´základním kapitálem´ každého překladatele.“ A já se ptám, jaký kapitál? A odpovídám mu, že jsem se s takovým přístupem ještě nesetkala. A pak nad tím rozmýšlím, ten člověk pracuje jako dramaturg v Divadle Karlín (které produkuje to nejhorší z české muzikálové scény) a přicházím na to, že je to zase „postkomunistický diskurz závisti a malosti“. Podobně jako v akademii. Proč bych ti měl pomoct? Někoho podporovat a pomáhat mu není zvykem! (Je, ale ne tady a čtenáři už asi ví, kde).
Sunday, January 3, 2010
Schudnúť,prestať fajčiť, byť úspešný - skúste sexoterapiu!
Tentokrát sa budeme venovať novoročným predsavzatiam. Na nový rok som sa nudila a nevedela si poradiť, čoho by som sa tento rok mala držať, tak som si vygooglovala TOP 10 amerických predsavzatí. Prevzala som ich a každé z nich skomentovala. Vyberte si alebo mi nejaké originálne napíšte. Ja mám zatiaľ iba jedno – viac optimizmu!
Číslo desať: Byť viac organizovaná.
Nie, nemyslí sa tým upratať si každý týždeň v izbičke (kde sú tie časy?) Musíme byť organizovaní, aby sme všetko včas zvládli – zarábali peniaze, venovali sa zábave, športu a svojim blízkym. Dobre, môže byť. Zrejme by to prospelo aj mne...
Číslo deväť: Pomoc druhým.
Ja sama potrebujem pomoc, takže radím, aby ste si toto dali vy do vášho zoznamu a pomohli mne – alebo ľuďom, čo sú na tom horšie ako ja. Priznávam, že žijeme v otravne individualistickom svete, kde žiadať od niekoho pomoc je brané ako dlh a preto si myslím, že by to nemalo byť predsavzatie, ale samozrejmosť.
Číslo osem: Naučiť sa niečo nové.
Samozrejmosť! Učím sa nové veci stále a pokiaľ nie, tak stagnujem. Takže ak máte pocit, že stagnujete, mám pre vás dve-tri rady. Jazyky – učiť sa nový jazyk zaručene pomáha, pretože sa neučíme len jazyk, ale sa aj približujeme k danej kultúre. Alebo naopak, ak sa chceme priblížiť nejakej kultúre, naučme sa jej jazyk. Alebo začnite študovať novú vysokú školu – užívajte si školstvo zadarmo, ktovie ako dlho to ešte potrvá. Ja sa budem hlásiť na sociálnu antropológiu, čo vy?
Číslo sedem: Splatiť dlhy.
K tomu len jedno – mať dlhy je vždy nevýhodné a pokiaľ si raz vezmete hypotéku, už ju nikdy nesplatíte. Najlepšie je nemať nič a tým pádom ani dlhy!
Číslo šesť: Prestať piť.
Toto je veľmi severoamerická vec – áno, v kultúre, kde si nemusíte oblbovať mozgy chľastom, aby ste zabudli na smutnú realitu je naozaj alkohol braný ako svinstvo a verejnosť od neho býva odradzovaná. V Čechách a na Slovensku je to trochu iná pesnička. Spýtajte sa raz za čas (sami seba a možno aj iných), prečo sa bavíte lepšie pod vplyvom alkoholu. Čo z toho vyplynie je, že je to droga ako každá iná, omamuje nás a kriví naše vnímanie reality. Chceme, aby ľudia, čo tu žijú neprotestovali? Stačí uspokojiť ich primárne potreby, dať im lacné jedlo, chľast a cigarety a budú spokojní. A tak si pri ďalšom pive položme otázku: kedy som naposledy spravila niečo dobré pre túto spoločnosť a pre moje „reálne“ blaho?
Číslo päť: Viac si užívať život.
Tak nejak to súvisí s predošlým predsavzatím. Prestať chľastať a začať sa niečomu naozaj venovať. Tí, čo príliš pracujú by si mali užívať viac peniaze a tí, čo nepracujú, nech robia umenie!
Číslo štyri: Prestať fajčiť.
Populárne. Povedala by som, že u nás nr.1. Napriek tomu je tu stále viac fajčiarov. Prestaňte fajčiť a začnite bojovať za zákaz fajčenia na verejnosti (áno, myslím tým aj krčmy, kluby a podniky podobného druhu) – pretože to naozaj NIE je normálne. Ja už pol roka nefajčím. Čo vy?
Číslo tri: Zhodiť kilá.
Ak máte brucho z piva, je to jednoduché. Ak z jedla, to už menej. Ak ste po tridsiatke – jediné, čo pomáha je šport. Ak nenávidíte šport rovnako ako ja, skúste sex dvakrát denne a schudnete ako švihom prútika. Samozrejme sex musí trvať dlhšie než 15 minút, ináč to nepomáha (mám to odskúšané).
Číslo dva: Viac športu.
Súvisí s predošlým predsavzatím. Takže sex. Ak ste single, tak naozaj už iba šport. A kašlite na diéty – NAOZAJ nepomáhajú!
Číslo jedna: Venovať sa viac svojim blízkym.
Ak ste pracovne vyťažení, určite dobré predsavzatie. Ak nie ste tak ako ja, príďte na návštevu a „povenujeme sa si“ navzájom!
Číslo desať: Byť viac organizovaná.
Nie, nemyslí sa tým upratať si každý týždeň v izbičke (kde sú tie časy?) Musíme byť organizovaní, aby sme všetko včas zvládli – zarábali peniaze, venovali sa zábave, športu a svojim blízkym. Dobre, môže byť. Zrejme by to prospelo aj mne...
Číslo deväť: Pomoc druhým.
Ja sama potrebujem pomoc, takže radím, aby ste si toto dali vy do vášho zoznamu a pomohli mne – alebo ľuďom, čo sú na tom horšie ako ja. Priznávam, že žijeme v otravne individualistickom svete, kde žiadať od niekoho pomoc je brané ako dlh a preto si myslím, že by to nemalo byť predsavzatie, ale samozrejmosť.
Číslo osem: Naučiť sa niečo nové.
Samozrejmosť! Učím sa nové veci stále a pokiaľ nie, tak stagnujem. Takže ak máte pocit, že stagnujete, mám pre vás dve-tri rady. Jazyky – učiť sa nový jazyk zaručene pomáha, pretože sa neučíme len jazyk, ale sa aj približujeme k danej kultúre. Alebo naopak, ak sa chceme priblížiť nejakej kultúre, naučme sa jej jazyk. Alebo začnite študovať novú vysokú školu – užívajte si školstvo zadarmo, ktovie ako dlho to ešte potrvá. Ja sa budem hlásiť na sociálnu antropológiu, čo vy?
Číslo sedem: Splatiť dlhy.
K tomu len jedno – mať dlhy je vždy nevýhodné a pokiaľ si raz vezmete hypotéku, už ju nikdy nesplatíte. Najlepšie je nemať nič a tým pádom ani dlhy!
Číslo šesť: Prestať piť.
Toto je veľmi severoamerická vec – áno, v kultúre, kde si nemusíte oblbovať mozgy chľastom, aby ste zabudli na smutnú realitu je naozaj alkohol braný ako svinstvo a verejnosť od neho býva odradzovaná. V Čechách a na Slovensku je to trochu iná pesnička. Spýtajte sa raz za čas (sami seba a možno aj iných), prečo sa bavíte lepšie pod vplyvom alkoholu. Čo z toho vyplynie je, že je to droga ako každá iná, omamuje nás a kriví naše vnímanie reality. Chceme, aby ľudia, čo tu žijú neprotestovali? Stačí uspokojiť ich primárne potreby, dať im lacné jedlo, chľast a cigarety a budú spokojní. A tak si pri ďalšom pive položme otázku: kedy som naposledy spravila niečo dobré pre túto spoločnosť a pre moje „reálne“ blaho?
Číslo päť: Viac si užívať život.
Tak nejak to súvisí s predošlým predsavzatím. Prestať chľastať a začať sa niečomu naozaj venovať. Tí, čo príliš pracujú by si mali užívať viac peniaze a tí, čo nepracujú, nech robia umenie!
Číslo štyri: Prestať fajčiť.
Populárne. Povedala by som, že u nás nr.1. Napriek tomu je tu stále viac fajčiarov. Prestaňte fajčiť a začnite bojovať za zákaz fajčenia na verejnosti (áno, myslím tým aj krčmy, kluby a podniky podobného druhu) – pretože to naozaj NIE je normálne. Ja už pol roka nefajčím. Čo vy?
Číslo tri: Zhodiť kilá.
Ak máte brucho z piva, je to jednoduché. Ak z jedla, to už menej. Ak ste po tridsiatke – jediné, čo pomáha je šport. Ak nenávidíte šport rovnako ako ja, skúste sex dvakrát denne a schudnete ako švihom prútika. Samozrejme sex musí trvať dlhšie než 15 minút, ináč to nepomáha (mám to odskúšané).
Číslo dva: Viac športu.
Súvisí s predošlým predsavzatím. Takže sex. Ak ste single, tak naozaj už iba šport. A kašlite na diéty – NAOZAJ nepomáhajú!
Číslo jedna: Venovať sa viac svojim blízkym.
Ak ste pracovne vyťažení, určite dobré predsavzatie. Ak nie ste tak ako ja, príďte na návštevu a „povenujeme sa si“ navzájom!
Subscribe to:
Comments (Atom)