Muzeum voskových figurin

Na začátek se chci omluvit mým pravidelným (dvěma až třem) čtenářům za velkou proluku po novém roce. Bohužel jsem toho měla na práci hodně, hlavně té akademické a překladatelské. A proto se dnešní příspěvek bude týkat akademie a jedné malé historky z překladatelské (a zároveň divadelní) oblasti.

Jelikož akademička jsem, o akademii chci psát a určitě ještě budu psát, protože se současným systémem vysokých škol v ČR absolutně nesouhlasím, tentokrát to bude spíše o lidech, než o systému (i když vlastně oni tvoří ten systém) – a možná zabrouzdám i k Foucaultovi (dialektiku diskurzu vám teď představím v praxi). Hlavně, když jsem si minulý týden na konferenci poslechla příspěvek o tom, jak je teorie diskurzu neaplikovatelná na praxi – je!

Takže, nebudu tady používat příliš moc „akademických“ nesmyslů, á la diskurz. Zkrátka vám to popíši na praktických příkladech. Položme si otázku, proč je akademická půda tak pozpátku, jak je. Ano, na jednu stranu to je chyba financování vysokých škol, které je v humanitních vědách tristní. Na druhou stranu jsou to lidé, kteří tu naši „akademii“ tvoří. Je plná starých kádrů, kteří se drží svých pozic jako klíšťata a ne a ne pustit. Ta „naše“ akademie se teda stává jakýmsi muzeem lidí, kteří už nic netvoří a kteří se už nejsou schopni vzdělávat, protože mají pocit, že přece už všechno umí. Arogance tohoto typu je v Čechách velmi rozšířená stejně jako korupce. Takový skandál v Plzni? Prosím Vás, to není nic neobvyklého. Zažila jsem to na vlastní kůži (jak na Slovensku, tak v Čechách). Problém je však v tom, že aby se něco takového mohlo dostat ven, tak k tomu je potřeba takového menšího „puče“. Člověk sám do toho jít nemůže. Jestli jste si někdy položili otázku, proč VŠ nikdy nestávkují, není to proto, že bychom měli dost peněz, je to proto, že ty peníze se kulminují hlavně na rektorátech a děkanátech a jít proti nim sam/a, je doslova sebevražda.

Ale vraťme se k původnímu. Takže lidé na vysokých pozicích v akademii jsou vlastně rádi, že si udržují zastaralé komunistické kádry, protože ti protestovat nebudou. Vyrostli v komunismu a ten v nich zabil jakoukoliv svobodnou vůli. (už tady mám příklad diskurzivního procesu – moc, která produkuje subjekty). Jenomže vysoké školství je závislé na studentech („bohužel“, že?) a ti, protože vyrůstají v jiném systému, jsou odlišní. Chtějí víc, chtějí postupovat a nedej bože se chtějí i vzdělávat! A když přijdou s novými nápady, jsou umlčeni, protože začínat nové věci ve starém systému prostě nejde. Nadarmo se jim snaží vysvětlit, že v zahraničí je trend to a to, slyší tu starou komunistickou písničku, že „tady to prostě nejde“. Co se pak stane, je jasné – lidé buď podlehnou (stávají se produkty diskurzu poskomunistické nemohoucnosti) a reprodukují tento sytém nemohoucnosti, nebo odejdou z akademie, nebo odjedou do zahraničí, kde jsou novátorství a originalita vítány. Tak tohle byl příklad, jak funguje akademický diskurz v ČR a jak je silný.

A ještě ta malá historka z překladatelského prostředí. Pro své studium sháním jednu hru v originálu (I Am My Own Wife). Je těžké ji sehnat a proto píšu překladateli. Ten odpovídá: „originál divadelní hry Vám, bohužel, zapůjčit nemohu. Jednak s tím mám špatné zkušenosti a jednak jsou originály her jakýmsi ´základním kapitálem´ každého překladatele.“ A já se ptám, jaký kapitál? A odpovídám mu, že jsem se s takovým přístupem ještě nesetkala. A pak nad tím rozmýšlím, ten člověk pracuje jako dramaturg v Divadle Karlín (které produkuje to nejhorší z české muzikálové scény) a přicházím na to, že je to zase „postkomunistický diskurz závisti a malosti“. Podobně jako v akademii. Proč bych ti měl pomoct? Někoho podporovat a pomáhat mu není zvykem! (Je, ale ne tady a čtenáři už asi ví, kde).

Schudnúť,prestať fajčiť, byť úspešný - skúste sexoterapiu!

Tentokrát sa budeme venovať novoročným predsavzatiam. Na nový rok som sa nudila a nevedela si poradiť, čoho by som sa tento rok mala držať, tak som si vygooglovala TOP 10 amerických predsavzatí. Prevzala som ich a každé z nich skomentovala. Vyberte si alebo mi nejaké originálne napíšte. Ja mám zatiaľ iba jedno – viac optimizmu!
 
Číslo desať: Byť viac organizovaná.
Nie, nemyslí sa tým upratať si každý týždeň v izbičke (kde sú tie časy?) Musíme byť organizovaní, aby sme všetko včas zvládli – zarábali peniaze, venovali sa zábave, športu a svojim blízkym. Dobre, môže byť. Zrejme by to prospelo aj mne...
 
Číslo deväť: Pomoc druhým.
Ja sama potrebujem pomoc, takže radím, aby ste si toto dali vy do vášho zoznamu a pomohli mne – alebo ľuďom, čo sú na tom horšie ako ja. Priznávam, že žijeme v otravne individualistickom svete, kde žiadať od niekoho pomoc je brané ako dlh a preto si myslím, že by to nemalo byť predsavzatie, ale samozrejmosť.
 
Číslo osem: Naučiť sa niečo nové.
Samozrejmosť! Učím sa nové veci stále a pokiaľ nie, tak stagnujem. Takže ak máte pocit, že stagnujete, mám pre vás dve-tri rady. Jazyky – učiť sa nový jazyk zaručene pomáha, pretože sa neučíme len jazyk, ale sa aj približujeme k danej kultúre. Alebo naopak, ak sa chceme priblížiť nejakej kultúre, naučme sa jej jazyk. Alebo začnite študovať novú vysokú školu – užívajte si školstvo zadarmo, ktovie ako dlho to ešte potrvá. Ja sa budem hlásiť na sociálnu antropológiu, čo vy?
 
Číslo sedem: Splatiť dlhy.
K tomu len jedno – mať dlhy je vždy nevýhodné a pokiaľ si raz vezmete hypotéku, už ju nikdy nesplatíte. Najlepšie je nemať nič a tým pádom ani dlhy!
 
Číslo šesť: Prestať piť.
Toto je veľmi severoamerická vec – áno, v kultúre, kde si nemusíte oblbovať mozgy chľastom, aby ste zabudli na smutnú realitu je naozaj alkohol braný ako svinstvo a verejnosť od neho býva odradzovaná. V Čechách a na Slovensku je to trochu iná pesnička. Spýtajte sa raz za čas (sami seba a možno aj iných), prečo sa bavíte lepšie pod vplyvom alkoholu. Čo z toho vyplynie je, že je to droga ako každá iná, omamuje nás a kriví naše vnímanie reality. Chceme, aby ľudia, čo tu žijú neprotestovali? Stačí uspokojiť ich primárne potreby, dať im lacné jedlo, chľast a cigarety a budú spokojní. A tak si pri ďalšom pive položme otázku: kedy som naposledy spravila niečo dobré pre túto spoločnosť a pre moje „reálne“ blaho?
 
Číslo päť: Viac si užívať život.
Tak nejak to súvisí s predošlým predsavzatím. Prestať chľastať a začať sa niečomu naozaj venovať. Tí, čo príliš pracujú by si mali užívať viac peniaze a tí, čo nepracujú, nech robia umenie!
 
Číslo štyri: Prestať fajčiť.
Populárne. Povedala by som, že u nás nr.1. Napriek tomu je tu stále viac fajčiarov. Prestaňte fajčiť a začnite bojovať za zákaz fajčenia na verejnosti (áno, myslím tým aj krčmy, kluby a podniky podobného druhu) – pretože to naozaj NIE je normálne. Ja už pol roka nefajčím. Čo vy?
 
Číslo tri: Zhodiť kilá.
Ak máte brucho z piva, je to jednoduché. Ak z jedla, to už menej. Ak ste po tridsiatke – jediné, čo pomáha je šport. Ak nenávidíte šport rovnako ako ja, skúste sex dvakrát denne a schudnete ako švihom prútika. Samozrejme sex musí trvať dlhšie než 15 minút, ináč to nepomáha (mám to odskúšané).
 
Číslo dva: Viac športu.
Súvisí s predošlým predsavzatím. Takže sex. Ak ste single, tak naozaj už iba šport. A kašlite na diéty – NAOZAJ nepomáhajú!
 
Číslo jedna: Venovať sa viac svojim blízkym.
Ak ste pracovne vyťažení, určite dobré predsavzatie. Ak nie ste tak ako ja, príďte na návštevu a „povenujeme sa si“ navzájom!